KPOP is my world. I love that world.

Poslední sbohem

4. prosince 2012 v 8:45 | Yuki |  Oneshots
Moc a moc se omlouvám! Dlouho jsem tu nebyla a nic nepřidávala...Ach ta prokletá škola! :D Pro pořádek, pracuji na všech možných a nemožných povídkách a zkouším to dávat dohromady, tak by tu možná něco v nejbližší době mohlo přibýt. :) Ale teďka jsme do školy měli psát literárku a já se musela soustředit jen na to! Ano, jistě nemohla jsem napsat něco normálního, né! Tak jsem prostě napsala menší fanfikci :DD Snad mě náš milý pan profesor nezabije! :D No prostě, teďka jsem sem teda chtěla aspoň přidat tuhle moji hrůzu když už nic, ale momentálně jsem nemocná tak doufám že budu psát, dokud mi ruka neupadne. Moc mluvím, teda píšu. :D Tákže, prosím omluvte mou absenci a dotěrnost. Je to jen takové lehké, nemohla jsem do školy napsat nic jako.. ehm.. rozumíme si :D Fajn.. tak..Hey! So! Let's go! :D
Kapela: BAP/BB
Pairing: Bang/Zico
Věk: 13+
Upozornění: ! Někoho by to mohlo dojmout, páč je to tak trochu smutné.. :')
Téma literárky znělo: To, co lidé nazývají osudem, jsou většinou jen jejich vlastní hloupé činy.





Teplé podzimní odpoledne. Příjemné, hřejivé. I když už sukním a lehkým kabátkům dávno odzvonilo, dnes slunce ignorovalo jakékoliv přírodní zákony a rozhodlo se, že přeci jen ještě chvíli ponechá onu sentimentální atmosféru pozdního léta. Svými paprsky ozařovalo a prosvítalo skrz již zbarvené listí, které pomalu dopadalo na rozblácenou cestu a tím vším vytvářelo cosi jako snové prostředí. Až na to bláto. Včera celý den pršelo, a tak se teď ta koloidní forma pěkně lepí na boty. Vzít si polobotky zřejmě nebyl nejlepší nápad. Nebo spíš nebylo vhodné zvolit tuto cestu. Mokrou, bahnitou, vedoucí kolem města. Taková menší oklika mimo civilizaci. Neměl náladu vozit si zadek v autě jak ostatní. Chtěl se projít, být sám. A toto, bylo dokonalé prostředí pro odpočinek a rozjímání. Nebo spíš… bývalo. Teď bylo plné vzpomínek. Vzpomínek, které se mu jak střepy zarývali do duše a vytvářeli na něm hluboké šrámy. Snad každý den tu trávil čas. Už od dětství. Bylo to místo jeho klukovských her, dospívání a také jeho první lásky. Bolí si přiznat, že už to všechno skončilo… Né! Nejde! Nemůže! Už sice nežil v přesvědčení, že to všechno je jen zlý sen ze kterého se co nevidět vzbudí, ale pořád v něm setrvávala špetka naděje, jež vyvracovala celou skutečnost. Nechtěl si to přiznat. Stále žil v tom, že se nic nestalo a je tu teď sám jen pro Zicovu zaneprázdněnost, či lenost. Byl občas děsný. Někdy za to nemohl, ale proklínal dny, kdy jeho přítel neuráčil přijít na domluvenou schůzku. Většinou za účelem něčeho tak podřadného jako je spánek. Jak mohl spát a ještě k tomu většinou odpoledne? Ano, byl často unavený a vyčerpaný, ale on sám… při pomyšlení na něj se nedokázal soustředit a už vůbec racionálně uvažovat. Počkat.. jak to pak teda dělal ve škole? Menší, blonďatý chlapec zamyšleně svraštil obočí a trochu zvolnil krok. Nikdy dřív si to neuvědomil. Přeci, být s ním den co den, hodiny a hodiny v jedné místnosti, sedět vedle něj a přitom vnímat okolí? Nemožné! Jo, pak si všechnu tu zlost a chtíč vybíjel, když byli spolu venku. Jen oni dva. Bang a Zico… Někdy se neudržel a hodil po něm zamilovaný pohled i ve škole, nebo na veřejnosti. Je prostě ten typ člověka, co se projevuje. Nejradši by si za to všechno pěkně namlátil!

Zprvu nikdo nic nevnímal, poté nechápal. Když si spolužáci, vrstevníci, nebo okolí povšimli jejich pohledů, či byť jen letmých, jemných dotyků brali to jako srandu, hru. Potom, až vše pochopili, odsoudili je k věčnému posměchu a pomluvám. A přitom to začalo tak nevinně. Jen jemný polibek na ústa. Jeden, jediný polibek, který navždy zpečetil jejich osudy. Lidé se s nimi přestali bavit, vyhýbali se jim, menší děti si na ně i ukazovali. Dřív se o ně holky v tanečních doslova rvaly, poté se jich nechtěli pomalu ani dotknout. Zašlo to do takových extrému, kdy neměli zázemí ani u profesorů. Nebylo dnů, aniž by si některý z kantorů do jednoho z nich nerýpl a nepobavil tak zbytek třídy. Našly se i výjimky. Někteří opravdoví přátelé, kteří to brali normálně, ale těch lidí byla hrstka. Hlavně že tyto věci nikomu nevadí, že? Jsme na vyšší úrovni a je nová doba! Jasně... Bylo těžké se s tím vším vyrovnat, ale povedlo se. Věděl, že je tu jen on sám a Zico proti celé třídě, škole, ale dokázal se s tím smířit. Pro Zica by udělal první poslední. Zico se s tím ale vyrovnat nedokázal. Všechno to odsuzování a pomlouvání ho strašně mrzelo a poté už byl na pokraji zhroucení. Nesčetněkrát se ho Bang snažil utěšit, rozveselit, ale marně. Zico už pak přestal i chodit do školy. To vše kvůli jednomu polibku! Je to směšné i smutné zároveň. Kdyby tak jen mohl vrátit čas a zabránit tomu všemu…

Zastavil se. Neměl by! Pospíchá! Už tak šel loudavým krokem, ale tady se musel zastavit. Stál na menším palouku, zhruba uprostřed dubového lesa. Všude bylo pusto. Jako by ty stromy cítily, věděly že se něco stalo a proto byly zticha. Ticho. Nikde nikdo, nic.. Všechnu tu prázdnotu doplňovala štíhlá bříza, která se skláněla dolů a jakoby chtěla skrýt lavičku, která u ní stála. Při pohledu na to místo se Bangovi sevřelo hrdlo a do očí vkradlo pár slz. Tohle bylo jejich místo. Tady ho naposledy viděl, mluvil s ním… Tady mohl tomu všemu zabránit. Nebo ne? Byl to osud? Né! Nebyl! Už tak k nim byl nemilosrdný a Bang věděl kdo přesně to měl na svědomí. Lidé si prostě nemohou nechat své ubohé názory pro sebe, že? Musí svými předsudky ničit lidi a řešit si tak své komplexy?! Musí tak zabíjet!? Nesnáší je! Nenávidí je všechny, ty bezchybné spolužáky, rozumné profesory, tolerantní příbuzné a sousedy! Nenávidí! Jsou i horší věci než homosexualita ne? A navíc, on tu náklonnost cítil jen k Zicovi. K nikomu jinému ne. Tak moc ho miloval!

Z myšlenek ho vytrhlo odbíjení kostelních zvonů. Nasucho polkl a pak si uvědomil, proč tu je. Vlastně tu ani nemá být! S vyděšeným výrazem v očích se rozběhl směrem, kde odbíjely zvony poslední rozloučení! Nesmí to zmeškat! Musí si pospíšit! Běžel jak nejrychleji mohl. Nehleděl na kaluže, či bláto. Teď na tom tak nezáleželo. Nejdůležitější bylo stihnout to za každou cenu. Měl štěstí že to nebylo daleko. Celý udýchaný a zpocený otevřel boční branku a připojil se ke skupince lidí, kteří ho už dlouho očekávali. Bylo tam je pár lidí. Většinou příbuzní a ještě něco.. pocit viny. Kvůli všem těmto lidem co tu teď stojí si vzal Zico život! Můžou tomu říkat třeba osud, ale v hlouby duše všichni vědí, že to byla jen jejich vina. Neměli tu být! Došli jen kvůli svému svědomí!

Tohle mělo být naše poslední rande, rozloučení. Ale na lásku jsou potřeba dva, né tři. Zico, já jsem chtěl jen tebe! Něco tu nemělo být. Něco, co je tu navíc To něco, co nás dva rozdělilo… smrt!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 24. července 2013 v 22:14 | Reagovat

Toto je perfektní! Už když jsi mi to popisovala, tak jsem se těšila, ale teď teda koukám! Kotě, tvůj osud byl právě zpečetěn. Píšeš skvěle. Už se mě nezbavíš, chňá chňáá xDDD
P.S. Ale jelikož jsem šťoura ušťouraná, tak ti musím nadat za "hloubY"! :D (já ti říkala, že budu upřímná xD)

2 Hotaru Hotaru | Web | 30. července 2013 v 15:55 | Reagovat

To je skvělé! Naprosto perfektí. úplně mě to dojalo. Píšeš vážně úžasně *----* Myslím, že tě začnu stalkovat >:DD

3 Hikari~ Hikari~ | 9. ledna 2014 v 22:08 | Reagovat

To je uplně krásná povídka ♥ ale toto mi nesmíš dělat T__T chudáček můj Bangie...když sem to četla tak sem u toho uplně řvala...nj..celá já... T_T uplně nejlepší ten poslední kraťučký odstaeček..ten mě totálně dostal T__T ♥

4 Sárinka Sárinka | E-mail | 17. listopadu 2014 v 20:55 | Reagovat

Krááááásne :-) ale smutné :-(  :-(  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama