KPOP is my world. I love that world.

Memory 2

27. června 2013 v 23:00 | Yuki |  Memory
Miane!!!! Yuki se tu rozepsala a pak zase skutek utek.. Né! Chtěla jsem sem ještě v pátek přidat povídku... sice jinou, ale na Miyajino naléhání jsem napsala pokračování Memory. Ano, opět to mělo být jinak, ale když Yukině prostě hrábne, tak už se to nedá ukočírovat a píše a piše... kraviny! Jak jinak.. A proč tedy ještě jsem to nezveřejnila před týdnem? Byly jsme s Miyaji na kurzu, konkrétně larpovém kurzu... první dva dny jsem si říkala ***** do ***** **** co tady ***** dělám? Teď bych se tam vrátila.. Ale už jsem tedy zpět! A doufám že zas jako brzo vymyslím něco dalšího. Mělo by to být něco nového a na moji velice oblíbenou skupinu, ale to už prozrazuji moc! To nemůžu! Takže... je tu MEMORY 2!

FOR MIYAJI! ^^



Přál by si, aby ten okamžik, tato chvíle nikdy neskončila a on tu do skonání světa stál a jen hleděl na Sungjaeho. Vůbec se nezměnil. Je tomu už tolik let, kdy si dali sbohem, kdy každý odešel sám, na jinou stranu ulice, přesto že si slíbili, že budou spolu na věky. Sentimentální žvásty. Věřil tomu, blázen. Připadá mu to jako včera, ty chvíle prožité s ním. Tehdy, před lety, kdy nastoupil na novou školu, znali se jen chvíli a už věděli, že jsou si souzeni. Minhyun a Sungjae. Dvě těla, jedna duše. Vzpomínka na ten moment, kdy se poprvé setkali, seznámili se. Jakoby to znova viděl před očima…

Už tehdy byl nešikovný, samozřejmě. Zrovna se vracel ze sborovny s náručí plnou nových učebnic. Procházel chodbou přeplněnou studenty, kteří na něj hleděli, jakoby by byl malé kuřátko, které se právě vylíhlo z vejce a oni jako supi se na něj chystali vrhnout a rozcupovat ho na kousky. Pospíchal, neměl v nejmenším plánu zdržovat se a být středem pozornosti o kterou v téhle situaci nestál. Chtěl už být co nejdřív ve třídě, i když tam to bude asi stejné, až na to že na vás bude hledět jen cca 30 studentů, né půlka školy! Snažil se dávat pozor, nedělat nějaké neobvyklé věci, pohyby, gesta, ale stačila malá nepozornost a náhodou zakopl o něčí nohu. Jak dlouhý, tak široký se rozplácl na zem a z rukou mu vyletěly učebnice, které se s hlasitým "Prásk!" rozsypaly po chodbě. První den bývá vážně kritický. Za smíchu svých nových spolužáků se značně polámaně zvedl a začal si sbírat své věci. Kdyby jich jen nebylo tolik! Hlasité školní zvonění ohlásilo, že výuka už začala. Rázem přeplněná chodba bavících se studentů se vylidnila a on se posadil na zem. Fakt skvělý! Nejen, že už ho většina školy přivítala jak se patří, on ještě nestihne první hodinu. Nejradši by se teď vrátil domů a plácl sebou do postele. Nesnáší to tu!

Do ticha prázdné chodby se ozvaly něčí kroky. Že by ředitel? Přišel mu pogratulovat, jak výborně upadl na zem a ještě lépe rozsypal své věci po celé šířce chodby? Nedivil by se. Nemůže být připravený na vše, ale řvoucí ředitel je mu někde… Kroky se stále blížily, až se zastavily těsně za jeho zády. Tak jo, teď buď uslyší zuřivé nadávání King Konga, nebo mu rovnou přistane pohlavek. Minhyun přivřel oči a lehce zvedl ramena. Nic. Místo pohlavku, nebo něčeho jiného se mu před očima zjevily dvě štíhlé ruce, které drželi jeho učebnice. "Myslel jsem, že je to tvoje.", ozval se něčí hlas přímo za ním. Minhyun se trochu lekl. Tohle teda nečekal. Otočil se. Hleděl si tváří v tvář do očí s tmavovlasým mladíkem. Trochu pootevřel ústa v němém úžasu. "Ehm,.. jo, jsou moje.", vykoktal jen ze sebe a ani si neuvědomil, že ho mladík drží, skoro v objetí. Ten se na něj jen usmál. "Spolužáci dokážou být někdy hodně hnusní, ale neboj, takhle se chovají jen k nováčkům.", usměje se ještě víc a ruce, kterýma doteď jemně objímal Minhyuna pustí a znova mu podá učebnice. Ten úsměv… je tak sladký, snad sladší než nejlepší med. "Děkuju." , odpoví jen Hyun a vezme si od něj věci, ale nedokáže od něj odpoutat pohled. Čím ho jen ten neznámý mladík učaroval? Snad tím pohledem, úsměvem, tím jak moc je krásný? "Jsem Sungjae.", postaví se mladík a podá ruku Minhyunovi, ve snaze pomoct mu vstát. Minhyun, ale jen na něj stále hledí, v rukou svírá své učebnice. "No tak. Musím ještě do třídy a ty bys měl jít taky.", zasměje se Jae, chytí ho za ruku a vytáhne na nohy. Trochu ho opráší a povzbudivě poplácá po rameni. V tom se zamračí. "Nechceš se mnou mluvit? Jak se vůbec jmenuješ? Když se zase setkáme, beze jména na tebe budu muset přes chodbu křičet jen: "Hej! Nešiko!", nechtěj aby ti ta přezdívka zůstala.", posměšně mrkne a mírně nakloní hlavu na stranu, jakoby si prohlížel vystavený exponát. "Ah, promiň.. Jsem Minhyun. Moc ti děkuju.", pousměje se a skloní hlavu dolů. "To už je lepší.", usměje se Sungjae…


Ten okamžik, to jak pohlédl Sungjaemu do očí.. už tehdy mu propadl. Už si ani nepamatuje, jak se dostal pak do třídy, to nebylo podstatné. Nevnímal ani když mu profesorka Kimová promlouvala do duše, že má být disciplinovaným studentem, tak jako všichni ostatní a má chodit včas do hodiny, i když tu byl teprve první den. On jen myslel na Sungjaeho. Neviděl nic jiného, než tu překrásnou tvář, která se na něj tak kouzelně a mile usmívala. Snad proto se z něj stal ten snílek, kterým je doteď a díky čemuž se každý měsíc málem přizabije… První den ve škole. Den, co se mu od základů změnil život…

Už další přestávku si přál znova vidět svého jediného přítele na škole. Dokonce se odvážil vylézt z učebny ven na chodbu, jen aby ho opět spatřil. Marně. Jakoby byl jeho strážným andělem, který se zjeví jen v pravý okamžik. Slehla se po něm zem. Doufal, že ho zas někdy uvidí, tak moc si to přál. Proklínal sám sebe, že se nedokáže soustředit. Přitom za to ani nemohl. Srdci neporučíte a on se čím dál tím víc toho děsil. Toho Sungjae až tak moc přitahuje? Jak je možné, že stačilo pár minut, pár slov, pár jemných dotyků a on se stal doslova jeho otrokem. Nechápal. Nikdy předtím nic takového nezažil, až teď… Je to snad něco jako láska?


Z rozjímání jej vytrhne zvonění. Konec školy. Konec tohoto divného dnu. Posbírá své věci a vyjde ven na chodbu. Ještě jednou, naposledy se rozhlédne, ve snaze, že ho snad jen na chvíli zahlédne. Nic. Že se vůbec namáhá. S hlavou sklopenou vyjde ven ze školní budovy. Už se těší až přijde domů, a celý večer si bude tlouct hlavou o stůl, nebo o zeď, jen aby Sungjeho vyhnal z hlavy a mohl se tak soustředit alespoň na školu. "Minhyune!", skočí mu Jae na záda a zastaví ho tak. "Hledal jsem tě. Tak co? Co první den ve škole?" zeptá se a nasadí si batoh, který doteď držel v ruce. Jaká to náhoda! Minhyun nechápe. On ho hledal? Proč? Aby ho pak pronásledoval v jeho hlavě, v myšlenkách ještě víc? "Ahoj, taky jsem tě hledal." ,odpoví Minhyun a usměje se. "Pojď, někam si zajdeme. Musíš mi o všem povykládat!", chytne ho Jae za paži a popostrčí do předu. Minhyun jen vykulí své oči, ale neprotestuje. Jen má dojem, že tohle všechno neskončí zrovna happy endem…
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Miyaji Miyaji | Web | 12. července 2013 v 23:23 | Reagovat

Moje milované Memory ♥♥♥

2 Barica Barica | E-mail | Web | 24. července 2013 v 22:38 | Reagovat

Zbiju tě. Do kuličky tě zkopu, ženská jedna zákeřná. TO SE DĚLÁ?!?!? Takhle to končit... Já cu další díl!!! HNED TEĎ!!!
Protože toto je absolutně dokonalé. Zbožňuju tě čím dál víc :D

3 Rolex Watches Rolex Watches | E-mail | Web | 25. července 2013 v 4:57 | Reagovat

Rolex watches are the official time keepers of Wimbledon and the Australian Open.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama