KPOP is my world. I love that world.

The other side

1. července 2013 v 21:40 | Yuki |  B.A.P fanfictions
Yukina má zase krizi. Are you happy? Začaly prázdniny a já bych se raději vrátila do školy. Směšné! Nesnáším samotu a mě momentálně všeci opustili! Navíc nám právě dorazila nevítaná návštěva a znáte to.. Host do domu, hůl do ruky! První prázdninový den jsem si vážně užila. Nejprve několik hodin strávených na alergologii, pokračování u dědy, pak s babičkou na pivo a teď se tady rozčiluju s buranským puberťákem. Nadšená! No ale, dost už. Jak jsem slíbila, je tu nová povídka. A opět uf.. na B.A.P! Už to musí být únavné. Neměla jsem dobrou náladu tak je to tak trochu weird, no poznáte sami. Pokračování dozajista bude a jelikož Yukina opět upadá do deprese, která se poté projevuje hodinami u Wordu. A k tomu se nudí, proto tu teď kecá a kecá a nedokáže přestat! Konec! tak tedy... this is The other side! :)

Fandom: B.A.P
Couple: Himchn/Jongup
Žánr: sad/sentimental/thought...



245, 246, 247,…Konečně vystoupal na poslední schodek a před očima se mu zjeví dlouhá, prázdná, tmavá chodba ve které není nic až na jedny menší, plechové dveře stojící až na samém konci. Lehce šouravým krokem k nim dojde a pevně stiskne chladnou, kovovou kliku. Chodbou se ozve táhlé zavrzání, a pak onen nepříjemný, pištivý zvuk, který je tolik typický pro otevírání starých, rezavých dveří. Ve chvíli jak je chlapec otevře, ovane jej čerstvý, studený vzduch a ochladí tak jeho mírně rozehřáté tělo. Lehce přivře oči nad tím příjemným pocitem a konečně vyjde ven, načež za sebou opět s hlasitým zavrzáním a prásknutím zavře.

Stál na rozlehlé terase přímo na vrcholku jednoho z věžovitých domů města. Znal to tu až moc dobře. Vždy sem chodíval když měl problémy, deprese, nebo jen když se nudil. Dokázal se tu uvolnit a přijít na jiné myšlenky. Ve dne se bavil tím, že sledoval mraky, večer počítal hvězdy. Miloval západy slunce, zvlášť když je pozoroval odtud. Zrovna teď se k jednomu blížilo, ale dnes se příliš netěšil. Naopak. S blížícím se koncem dne měl stále větší strach a v břiše pociťoval onen nepříjemný pocit, který byl dnes ještě nepříjemnější, než kdy jindy. A to si myslel, že je připravený… Byl pevně rozhodnutý, přesto se ho zmocňoval strach a nejistota. Nevěděl… Jak by taky mohl? Ne! Rozhodl se! Proč to neudělat, když už celý jeho život nemám smysl?! Proč se tak na věky trápit? I když neví, stále v něm tkvěje naděje, která ho uklidňuje a říká, že tohle není konec. Ne, tohle je úplně nový začátek.

Zhluboka se nadechne, a pak odhodlaně vykročí rovně, přímo ke kovovému zábradlí, které dokola oplocuje celou terasu. Opatrně ho přeleze, vystoupí na schodek a mírně přivře oči. Roztáhne ruce, jakoby chtěl někoho obejmout a pak naposledy pohlédne do dáli, na ten překrásný západ slunce. Tak jak mizel sluneční svit, tak nějak pomalu dohasínal plamínek jeho života. Společně. Jakoby by byli nějak propojeni… Neslyší nic. Jedoucí auta pod ním, jsou jen němí duchové a on vnímá jen vlastní tlukot srdce, který jakoby se zpomaloval a on díky tomu pomalu upadal do bezvědomí. V uších mu začalo nepříjemně pískat, jako když někdo pustí starou televizi. Zlatavá záře zapadajícího slunce zmizela a změnila se v černou tmu. Pískání zesilovalo více a více a pak… cítil, jak už jen padá do hluboké propasti, která je cestou do nové budoucnosti, nového světa.

Najednou pískání ustalo. Jakoby mu někdo foukl cigaretový obláček do tváře. Černota se změnila v šedou šmouhu, která se mu rozplývala před očima a přitom vytvářela nejrůznější tvary. Pak uslyšel cosi jako hlas, který ho volal."Jonguppie! Jonguppie!", dokola opakoval. Hlas nějaké ženy. Byl mu tak povědomý, tak známý, ale nedokázal si vybavit, komu patří. "Jonguppie!". Ohlédl se. Hleděl si tváří v tvář do očí s mladou ženou. "Mami?", vydechl Jongup. Žena se něj mile usmívala, vypadala tak mladě. Neměla ještě jedinou vrásku a její uhelně černé vlasy spletené do úhledného copu mu až byly do očí. Nechápal. Žena nic neříkala, jen mu podala malý balíček, převázaný červenou mašlí a pohladila ho po tváři. "Všechno nejlepší!", zašeptala a pak sklopila tvář. Jongup na ni jen nevěřícně hleděl. Pak pohlédl na balíček, bezmyšlenkovitě rozvázal červenou mašli, roztrhl tmavě modrý balící papír a otevřel krabičku. Přihláška do umělecké školy, obor tanec! Přesně tohle si přál! Tak dlouho o to prosil, žadonil, smlouval, přesto mu matka řekla, že by měl spíš hledět na studium a na své úspěchy a né přemýšlet o kariéře profesionálního tanečníka, nebo jak ona tomu říkala komedianta a nehopsat do noci na písničky a rušit tím celý dům.Ten pocit štěstí, který se mu rozlil po celém těle už dlouho nezažil. Moc dobře se rozpomíná, né pamatuje se na ten okamžik. Tehdy jeho matka pochopila, že žije jen pro tanec a pro uměleckou dráhu a že asi nikdy z něj nebude doktor, nebo právník, jak si přála ona.Tohle byl okamžik, co mu změnil život. Nejen že poznal matku z té druhé strany, už né tu přísnou, stojící si za každou cenu za svým. Nebýt toho, nebýt jí, nestal by se tím, kým je teď. A za to jí byl nesmírně vděčný.

Odtrhl oči od bílého kousku papíru a podíval se na matku. V očích měla slzy, přesto se usmívala. Tohle už přeci zažil, tehdy před lety, bylo mu dvanáct a už v té době byl pevně rozhodnutý, přesvědčený o své budoucnosti. Skoro si ani neuvědomil, jak moc bylo tohle pro něj důležité. Vždyť, bylo mu teprve dvanáct, přesto už pak tohle všechno nějak vypustil z hlavy. Zapomněl. Až teď si to uvědomil. Stará vzpomínka opět vyplula na povrch a jemu se z toho až sevřelo hrdlo. Byl zmatený, nechápal. Proč? Jak? Co to má znamenat? Chtěl se zeptat, ale po chvíli z něj vypadlo jen.. "Děkuju, mami!" Matka se na něj ještě zářivěji usmála až jí z očí ukáplo pár slz, které jí v zápětí dopadly na světle zelenou halenku a vytvořily na ní několik tmavších skvrnek. Měl nutkání, chuť jí obejmout. Znova, tak jako kdysi, když byl malý. Už to dlouho neudělal. Po tom co nastoupil do skupiny už se s ní ani nevídal. Neměl čas, i když by se našel. Hlupák. Přesto roztáhl ruce a chtěl k ní přistoupit, ale jakmile udělal krok, jeho matka zmizela. Změnila se v onu šedou šmouhu, šedo-modrý obláček a pak rozplynula, smísila se s ostatními šmouhami až se nakonec vytratila úplně.


Jongup opět stál sám, v černé temnotě a ruce stále držel v neopětovaném obětí. Netušil, co se děje. Byl zmatený ještě víc, snad už to ani víc nešlo. Ruce spustil podél svého těla, sklonil hlavu a těžce, nahlas vydechl. Pocit štěstí z jeho těla vyprchal, snad to černé nic jej pohltilo, doslova ho z něj vycuclo a jemu zbyl opět jen ten pocit prázdnoty. Znova byl sám, někde na cestě do pekla, nebo do věčného ráje. Netušil….
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 24. července 2013 v 23:17 | Reagovat

Tomu říkám kolosálně úžasný psychoblábol! Baruška likes it ^^
Akorát ti tam někdo chybí, mám takej pocit. Zdá se mi to, anebo je skutečně absentní jistá drahá polovička??
A hádám, že to znamená pokračování...???

2 Yuki Yuki | 31. července 2013 v 18:52 | Reagovat

Ona by se tam ta druhá polovička měla někdy objevit. Je jen záhadou, kdy! To totiž ani sama Yukina neví :D

3 Miu Miu | 11. srpna 2013 v 22:13 | Reagovat

já bych ho nechala umřít, ale hádám že příjde i zbytek protože pokud ne tak jsi mrtvá autorka nebo ještě lépe uzamčená v mojí skříni :D

4 Miu Miu | 13. listopadu 2013 v 11:09 | Reagovat

P.S. uvědom si, že Miu žádnou skří%n nemá :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama