KPOP is my world. I love that world.

Mission 10.kapitola

24. října 2016 v 15:33 | Yuki |  Mission
Ok. Tenhle "návrat" "příspěvek" neberte moc vážně. Našla jsem v kompu rozepsanou desítku, kterou jsem v záchvatu nálady dokončila, přesto to není 100%, co by to mělo být, jak délkově, tak úrovňově. Je mi líto, už nepíšu jak dřív, moc věcí, moc dění, tohle je jen příležitostné. Třeba zas za rok :d Né. Kdybych něco slíbila, už bych fakt propadla peklu :(
Třeba vás to někoho potěší :d



Slabé paprsky slunce jitřního rána se mihotaly skrz husté jehličí vysokých borovic (wow), nahoře na kopcích se pomalu snášela k zemi mléčná mlha, ráno jako stvořené pro melancholii.

Pro dva milence, uhánějící v autě podél řeky na místo, kam člověk jen tak nezabloudí. Kdy v tuhle dobu, kdy by jej teprve budil sladkým polibkem a teplým šálkem kávy do postele, už jedou desítky kilometrů od Seoulu po prázdné ulici, jeden řídící, druhý spící, hlavou klimbající ze strany na stranu, oči přivřené, ústa mírně pootevřená. Čas od času mu sklouzne pohled z vozovky k jeho klidné tváři a neubrání se úsměvu. Dnešní den bude perfektní. Dlouho se necítil tak skvěle. Otevře okno a nechá vítr cuchat mu vlasy, ten pocit je tak příjemný, že by na chvíli zavřel oči.

Dnes v noci nespal. Už dlouho se mu to nestalo. Dobrou hodinu stál u kuchyňské linky a pohledem probodával šálek čaje před sebou. Fascinován, sledoval tu tmavou tekutinu a pár snítek jehličí v ní, dokud nezaslechl Taeho hlas z pokoje. Probudil se. Škubl sebou, v rychlosti scedil čaj a odnesl jej se snídaní do ložnice. Moc o tom přemýšlel…

Slunce ještě nocovalo za obzorem, probudilo jej chladné místo vedle něj, byl zvyklý na probuzení v Jaeho náruči.
"Jae, ty nespíš?"
"Nemohl jsem, mám teď spoustu věcí do práce."

Taehyung se ušklíbl a stáhl ho na postel, přičemž skoro vylil a rozsypal tác se snídaní a chlácholivě jej objal, až se nad tím musel pousmát a myšlenkami vrátit k jeho rtům, když se usmíval, když je líbal, na hebkost jeho pokožky, nahého těla, jenž svíral, na jeho oči. Na pohled jediného člověka, kterého miloval. Na Daehyunovi oči. Byli tak stejní.

Úsměv se teď zdál být spíš bolestným, na chvíli mu snad začaly slzet oči, tak zastavil nechaje Taeho v autě, jen se opíral o kapotu auta a kouřil cigaretu, vzpomínkami zasněný do obrazu včerejšího večera, směsice myšlenek, těžce se zvedající hruď, prsty zabořené v pramenech vlasů, horkost chvějícího se těla pod ním, výkřik. Zhluboka se nadechl, pak vydechl vnímajíc uspokojivý pocit na hrudi. Zašlápl nedopalek a se stínem v očích znovu nasedl do vozidla. Ticho v autě jej teď zneklidňovalo. Přejel Taehyunga pohledem a s dalším hlubokým nádechem začal raději vykládat.

"Víš, tohle jsem neměl v plánu. Vlastně, byl jsem takový hlupák, že jsem to dopustil. Pamatuješ? Pamatuješ, jak jsme se setkali? Mělo mi dojít, že tohle nemůže vyjít. Jak jsem vůbec mohl zapomenout."
Podíval se na Taeho a skousl si spodní ret.
"Pořád to nechápu. Jak jsem to nemohl vědět?! Jak si můžete být tak strašně moc podobní?! Proč si mi to neřekl. Proč si mi to sakra neřekl a nechal to zajít tak daleko."
Klouby na prstech mu bělaly, jak pevně svíral volant a spodní ret měl rozedraný, přesto stále dokázal udržet ton hlasu. V uších mu nepříjemně hučelo a v hlavě monotónně, dokola a dokola hrál Taeho hlas.

" Je to můj bratr. Můj bratr. Je mrtvý! Můj bratr. To já za všechno můžu. Je to moje vina!"
"To není pravda, hlupáčku. Za nic nemůžeš."

Jak se to mohlo stát.

Lehce přibrzdil, stočil volant a sjel na lesní cestu vedoucí dál od civilizace. Auto sebou házelo natolik, až Taeho hlava sjela na Youngjaeho rameno, vypadalo to tak roztomile, že se nad tím musel pousmát. Jen za dalších pár minut Jae zabrzdil, opatrně přetočil mladšího na druhou stranu a vystoupil z auta. Rozhlédl se kolem, než sestoupil malý kopeček a zastavil se až na kraji zalesněného břehu. Slepé rameno řeky, jako malý tu byl párkrát s otcem chytat ryby. Je to už dávno. Místo je to pěkné, dost divoké i pro romantiky, odlehlé a tím pro většinu lidí neexistující, jen občas tu potkáte nějakého rybáře. Skoro se to tu nezměnilo, jen trochu zpustlo. Voda byla zakalená, že v ní nemohlo být jediné ryby. Ideální místo.

Rozhodně pokýval hlavou a otočil se zpět k autu. Otevřel kufr, vyndal z něj provaz a odnesl jej kousek dál k vyvýšenému okraji. Vrátil se zpět, otevřel dveře spolujezdce, vzal Taeho do náruče a nesl jej k vybranému místu. Slunce už jasněji pronikalo skrz listí stromů, větrem šuměly, jakoby šeptaly, naříkaly nad tím osudem, nad tím, na co se musely dívat.

Jak Taeho nesl v náručí a sledoval tu klidnou tvář, bylo mu najednou hrozně do pláče. Měl se cítit jinak, celé to mělo být jinak.
"Jsi takový blbeček. Takový hlupák. Proč si to sakra udělal?! Tohle by se vůbec nemuselo dít."
Hlas se mu několikrát zlomil, tváře smáčely slzy. Došel k místu a opatrně Taeho položil do trávy, celou tu dobu nespouštěl pohled z jeho obličeje. Ukazováčkem mu upravil pár spadených pramínků vlasů, hřbetem dlaně přejel po tváři.

"Musím se ti k něčemu přiznat. Nebyl jsem moc dobrý kluk. Zamiloval jsem se do tebe díky tvojí tváři, tvým očím. Zamiloval jsem se do očí člověka, kterého jsem miloval už předtím. Byl jsem tak poblázněný představou, že jsem ho zase našel, že jsem zapomněl na skutečnost."

Vzal mladšího hlavu do dlaní hladíc jej po vlasech, houpajíc se do rytmu vlastní melodie v hlavě.
"Jste si tak neuvěřitelně podobní, ale jsi někdo jiný. Nejsi Daehyun, nikdo nemůže být Daehyun."
Pravou rukou sáhl pro provaz a obejmul Taehyunga kolem pasu.
"Takhle jsem si to vážně nepředstavoval. Ze všech těch grázlů, proč zrovna ty?"
Udělal dvě smyčky a pro jistotu pak ještě jednu a setřel mladšímu z obličeje vlastní slzy. Je tak hrozně mladý, skoro dítě. Takhle to nemělo být. Právě teď se odehrává jeho pomsta, představoval si to tisíckrát. Ani jednou to nebylo takové.

"Promiň, že jsem ti zabil bratra, ale zabil bych ho stokrát, jen abych nemusel dělat tohle."
Zavřel oči, sklonil se k Taemu a ještě naposledy jej políbil na již chladné rty, než ho vzal do náruče, postavil se a přistoupil k okraji. Vypadal jako by spal. Vypadal jako člověk, který by v životě nikomu neublížil. On sám byl taky takový…
"Je mi to líto, ale přísahal jsem a to kvůli tobě tu není."
Ještě jednou se podíval na tu osobu, která mu změnila i zničila život, jenž miloval a nenáviděl zároveň, a kterou chtěl živou a v jeho náruči, ale i mrtvou a na dně té špinavé vody, na Taeho, ale stejně Daeho tvář, než kopl do kamene připraveného na okraji břehu ve chvíli, kdy pustil tělo dolů do vody.
"Za Daehyuna."
Notoricky, ovšem nebyl si teď najednou úplně jistý tím, jestli jej jen znovu neztratil. Toho, koho opravdu miluje.

Chvíli ještě sledoval rozhoupanou hladinu vody a dusil se vlastními vzlyky, za chvíli se však voda uklidnila a vše bylo zase tak tiché a klidné jako dřív. Setřel si slzy z očí a tím jakoby setřel i tu lidskost oslepující jeho smysly pro misi. Do očí se mu vrátil chlad. Vracel se k autu vysypávaje z kapsy jehličí na zem - travičství je pro ženské.
Vše bylo zase takové jaké dřív.

Černé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 24. října 2016 v 17:43 | Reagovat

Ježíši...on zabil Taeho O_O
To...jako...to je strašný. Proč to udělal? Vždyť Tae byl tak nevinný a Daeho mu to stejně nevrátí...
Moc se těšim a ještě více netrpělivěji čekam na další díl...

2 Miu Miu | 24. ledna 2017 v 20:10 | Reagovat

ty.jsi.boží. Upřímně jsem se do téhle povídky zamilovala - a nepřekvapuje mě co se stalo a jsem za to upřímně ráda, i když je to smutný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama