KPOP is my world. I love that world.

Until next time

18. dubna 2017 v 17:08 | Yuki |  B.A.P fanfictions
:D :d Ani nevím jak, narazila jsem na soutěž na asianfans.blog.cz, kterou pořádala Karis a i přes to, jak už normálně nepíšu (ikdyž mi je líto všech těch nedopsaných věcí, které bych dokončila, ale už to není celkově ke čtení), tak jsem si řekla vlastně proč ne. Občas se přeci jen k něčemu vyhrotím. Tohle jsem sice psala na čisto na poslední chvíli, takže jsem to nedotáhla úplně k tomu, k čemu jsem chtěla, ale budiž. I tak měla úspěch a opravdu moc děkuju všem hodnotícím, nevím co říct, nečekala jsem to. Děkuju. :) (Celkem mě pobavilo, když jsem zapomněla odeslaný soubor přejmenovat a zveřejněná verze na výše uvedném blogu vyšla pod názvem Dududududu :d top! :d)
Takže tedy jsou tu se zase noví DaeJae na nějakou neurčitou dobu :d

|B.A.P|DaeJae|



"Věříš na osud?"
"Je to jen útěcha pro lidi."
"A co minulé životy?"
"K čemu by byly, když si na ně člověk stejně nevzpomíná."
"A věříš, že na světě existují dva lidé stvoření přesně jeden pro druhého?"
"Jestli ano, tak si tím stejně nemůžeš být jist, jak můžeš vědět, že toho pravého teprve nepotkáš."

Toho dne si byl ještě naprosto jistý svými slovy.

Čtvrť Sagajeong byla proslulá milými usměvavými sousedy, co vám rádi s čímkoli pomůžou, ale i všudy přítomnými drby. Bylo to místo, kde se informace točily více jak peníze na trhu. Místní to milovali. A tak bylo zvykem, že vám často lezli do soukromí, byť s dobrým úmyslem a snažili se vás jaksi ve všem podpořit. To teď ovšem absolutně nepotřeboval. Bylo milé, že byli jedni z fanoušků jeho tvorby, ostatně pyšnili se, že mají za souseda spisovatele a velmi je trápilo, že se mu v poslední době nedaří, ale ty každodenní konverzace o tom, jak mu to stále nejde opravdu nedodávaly sílu. Byl ze všeho tak unavený, že pomalu ztrácel chuť vycházet ven. Nebyl tím typem člověka, co se ze všeho hned hroutí a láme ruce nad nepovedenou prací, on věděl, že tohle je přesně to pravé pro něj. Ticho, pohodlí domova. Až na občasné návštěvy starostlivých sousedek, samota. Ideální prostředí pro tvorbu. K tomuto cíli směřoval dlouhou dobu na to, aby věděl, že to vážně chce, byl tím nadšen a zaneprázdněn, jen v poslední době to nemělo ten správný aspekt. Všechny své dosavadní náčrty vyhodil a teď hledal inspiraci i v hrnku nedopité kávy. Bylo to k zbláznění. Téměř dva roky uplynuly od doby, co vydal poslední výtisk a on začínal vážně přemýšlet nad tím, že je tu něco špatně, že by si měl možná najít jinou práci, nebo celkově změnit život. Člověk po určité době začne tápat jak slepý.

Konec této jakési krize naštěstí přišel několik dní po tom, co si z jakéhosi pro něj nevysvětlitelného důvodu pořídil kocoura. Asi ze žalu, nebo co.
Bylo to jedno z těch svěžích nedělních rán, kdy se většina města ještě zcela neprobudila a venku jste mohli slyšet i zpěv ptáků. Seděl na gauči, hladil zrzavého kocoura sedícího mu na klíně, loudícího po jeho snídani a sledoval ranní zprávy. Podíval se na hodinky, když zaslechl u dveří zvonek a protočil oči v sloup. Návštěvu měl sice naposledy ve čtvrtek, ale nijak neprotestoval nad tímto nezájmem vůči němu a náležitě si jej vychutnával. Nestačil ani pořádně otevřít dveře a maličká paní už byla skoro v kuchyni. Z košíku vytahovala tolik věcí, že nechápal jak ho mohla unést a pusa jí přitom jela rychlostí blesku na kolečkových bruslích.
Byl to jeden z drbů toho dne a on byl už minimálně desátým člověkem, který to dnes od paní Myung slyšel.

"A to víte pane Yoo, jak se odstěhovali Parkovi, taková škoda to byla, takoví milí lidé a ten dům! Joo, konečně se našel někdo, kdo ho koupil. Hned jsem se byla podívat, když se stěhovali. Trvalo jim to celé dva dny, to jste neviděl tolik věcí, ale tak, je to velký dům, to ano. Ale představte si, takový mladý pán ho koupil, asi jak vy. No kde mohl vzít tolik peněz, vždyť to muselo stát majlant! Já se vsadím pane, že ho musíte znát, určitě bude z té televize! Hye mi říkala, že se s ním dala tuhle do řeči a jmenuje se Jung, hm, nevím přesně jak to teď bylo -"
"-Daehyun?"
"No ano, ano! Já vám říkala, že ho budete znát!"
Zbytek této spíše monologní konverzace už neposlouchal. V hlavě se mu naráz promítalo tolik myšlenek a vzpomínek, že je nedokázal ani všechny uchopit. Samozřejmě že jej zná, jak by mohl zapomenout, jen teď trochu litoval, že se prozradil a dal najevo, že se znají. Bylo to sice absurdní, ale čím více se paní Myung vyptávala, tím více v něm paranoia rostla.
"A odkud se znáte? Vy jste spolu pracovali? To se musíte dobře znát! Byli jste blízcí přátelé?"

Blízcí přátelé? No, ano. Dalo by se tomu tak říct.

Jakmile se dveře za starší dámou zabouchly, vyběhl do prvního patra, kde měl z koupelny relativně dobrý výhled na zahradu a část domu po Parkových. Upřeně zíral do okna, kde byla nejspíš ložnice, v ruce žmoulal cigaretu a sám sebe v duchu přemlouval, že tak brzká návštěva není nejlepší nápad. ale vedlo jej jakési vnitřní vzrušení a nedočkavost vidět starého přítele po všech těch letech, že se impulzivně rozhodl udělat to teď hned. V tomhle stavu by byl schopen porážet stromy.

Ulice se po pár metrech svažovala dolů a stáčela do mírného půlkruhu. Byl v polovině zatáčky, když jej spatřil. Zrovna vycházel ze svého domu a odemykal auto. V perfektním obleku vypadal tak elegantně a svěže, že na něm hledal ty roky. Otevřel zadní dveře a houkl směrem k domu. V okamžiku přiběhly dvě děti a naskočily do auta, kousek za nimi žena s dlouhými hnědými vlasy sepnutými drobnou sponou usedajíc na sedadlo spolujezdce.
Zpanikařil a rázem se otočil na patě a utíkal zpět ke svému domu. Popravdě, nevěděl co od toho čekal. Chtěl se s ním jen vidět, ale neuvědomil si, jaké to bude a že už je vlastně všechno jinak od doby, co se naposledy viděli. Člověku po čase všechno splývá dohromady a ani si neuvědomuje, že stárne, že všichni kolem stárnou, mění se a utváří si své životy a právě to uvědomění přijde, až se setkáte s někým blízkým po letech a zjistíte, že i on nějak celou tu dobu žije a mění se. On bez vás a vy bez něj. Čas jde dál.

Pamatuje si ty společné konverzace o budoucnosti. Pamatuje si jak jednou leželi na trávě, Dae se hlavou opíral o jeho hruď, očima mžoural do slunce. Ten den bylo po dlouhé době zase teplo, a tak si vyšli mimo město. Nedělali to často, vlastně skoro vůbec. Byl to jeden z těch zvláštních dnů, kdy si k sobě dovolovali víc a povídali si i celé hodiny.

"Vážně si myslíš, že se jen tak rozhodneš a staneš se slavným spisovatelem? Promiň Jae, ale vždyť ani nevíš o čem bys měl psát a nemůžeš mít jistotu, jestli to vůbec bude někdo číst."
"Mám jistotu, že to budeš určitě číst ty."
"Ó, tak teď si zrovna přišel o prvního potencionálního čtenáře! To nezačínáš moc dobře."
"Ah, je mi jedno, jestli to někdo bude číst, těším se hlavně na ten klid. No představ si to. Jen ty v útulném domě, tvá pracovna a příběh v hlavě."
"Tak to vůbec! Unudil bych se k smrti. Ne, vidím to úplně jinak. Budu mít vážně velký dům, aby se tam vešlo co nejvíc lidí. Budu pořádat takové ty zahradní slavnosti a narozeninové párty s balónky a nafukovacími hrady pro děti."
"Chceš děti?"
"Aspoň šest."

Seděl na okraji vany a kouřil třetí cigaretu snažíc se potlačit myšlenky v hlavě. Potlačit tu scenérii, které byl přítomen. Přišlo mu až směšné vidět jej takto, vidět jej s dětmi a manželkou, v rodinné idylce nedělního rána, když před očima stále tak jasně vnímal Daeho tvář, jež něžně držel v dlaních, jeho plné rty, které směl líbat jen on, to třesoucí se tělo, které mohl mít. Mohl jej mít, kdy se mu zachtělo. Dodnes má ten obraz živě před očima..

Obloha se zabarvila do béžovo-modré barvy a celé město pomalu utichalo pod posledními paprsky slunce. Okno otevřel dokořán a povolujíc si kravatu, nalil dvě sklenice vína a rozsvítil lampičku na stole. Uslyšel zvuk motoru přijíždějícího auta a svlékajíc si sako zavřel okno a zatáhl závěsy. Ledabyle si rozcuchal vlasy a povolil knoflíčky na rukávech. Když do dveří vešel Jae, bylo to, jakoby průvan rozrazil dveře. Jen jej sledoval, jak ze sebe shazoval věci a přitom ještě zběžně pročítal poštu, bez pohledu na něj, bez pozdravu. Dae upil ze sklenice vína podávaje druhou mladšímu. Ten jen zvedl ruku v odmítavém gestu a zahodil poslední listy na stůl a na několik sekund k němu upřel své tmavé oči.
"Nezdržím se." řekl jen a dalším gestem mu naznačil, že není třeba se dál vyptávat. Když přeci jen chtěl něco namítnout, otočil se a strhl Daeho do své náruče, kde jej pevně stiskl. Rty se téměř dotýkal jeho krku až mohl skoro cítit husí kůži. Jasně vnímal jeho chvějící se tělo a vychutnávaje si onen pocit, přitiskl jej ke zdi a proplétaje jejich prsty, držel jej pevně v šachu. Své chladné oči k němu nevině zvedl a v tom momentu, kdy jej pohledem probodával skrz na skrz vyčkal ještě několik vteřin, dokud si nebyl jistý, že Dae už není sto mu pohled opětovat. Přitiskl se k jeho rtům a hladově jej líbal, jakoby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Rozepínaje jednou rukou košili, druhou mu zabořil do vlasů a chytil jej za zátylek. Dae automaticky zvrátil hlavu vzad a s očima slastně přivřenýma, nechal Jaeho dělat si s ním, co chce.

Je tomu už několik let a i přes to ještě dodnes slyší jeho skoro nehlasné "Jae." a vybavuje si ten toužebně zastřený pohled. Je tomu jen několik let a on teď sledoval Daeho skutečný splněný sen, tak jak si o tom kdysi povídali, jen nebyl schopen pochopit ten značný rozdíl, který teď sledoval. Zdálo se to tak absurdní. Již druhý den jen seděl na okraji vany a potahujíc si už z několikáté cigarety nepřítomně civěl z okna. Jeho klidná vyrovnanost odkráčela někam daleko a on teď nechápal vlastní pocity. Vždyť mu nepatřil. Nikdy mu nepatřil, dohodli se na tom a právě v tom spočívalo to kouzlo. A taky právě to je rozdělilo.

"Není to správné."
Právě tyto slova jim stále hrála v hlavě.
"Neměli bychom."
A dokola a dokola se rozeznívala jako protivná ozvěna.
Pokaždé, když jej přitiskl na zeď a rty objížděl konturu lícních kostí. Pokaždé, když z něj téměř serval všechno oblečení a jen si vychutnával horkost jeho pokožky. Pokaždé, kdy se spolu sešli a milovali se. Pokaždé, kdy se jejich pohledy střetly a oba věděli, že dnes večer to udělají znova. Nemohli si pomoct a aby všechny své pochybnosti někam skryli, vymysleli si tu hloupou dohodu.

Vzpomínky se mu promítaly před očima a on teď jen vnímal všechny ty chyby.

Museli být blázni, když si mysleli, že by to mohlo fungovat. Že se k sobě absolutně nehodili, by teď nahlas vyslovil jen hlupák, přitom on v tom přesvědčení žil celou dobu. Tehdy si ještě myslel, že k člověku nemusí nic cítit a přesto se s ním dokázat milovat až k zbláznění. On nechtěl žádné city, nemohli spolu chodit, byl to přece Daehyun. Ten sladce naivní Daehyun věřící v pravou lásku. Kdo jiný by to mohl pokazit.

Nemůže popřít, že si ničeho nevšiml, ale byl otrávený jeho pozorností a tím i chladnější než normálně. Nechtěl, aby jejich dokonalý vztah zničil a věřil, že si uvědomuje jejich dohody a taky toho, co se stane, když ji poruší, ale jak po něm mohl chtít něco takového? Pamatuje se na ten den. Té noci přespal u něj doma. Probudil jej dotyk na jeho tváři. Když otevřel oči, setkal se s Daeho čokoládovýma očima. Ležel na boku, jednou rukou si podepíral hlavu, druhou jemně přejížděl hřbetem ruky po Jaeho tváři od čela až ke klíční kosti. Neusmíval se, tak jak to vždy dělával, aby ho jen vyprovokoval. Neusmíval se, v očích se mu odrážela spíš bolest. Otočil se k staršímu zády přetahujíc si deku přes ramena.

"Nedělej to."
"Nemůžu."
"Nechci se teď o tom s tebou bavit."
"Nemůžu to už vydržet, Jae. Nemůžu se s tebou stýkat, aniž bych nic necítil."
"To už se tedy asi stýkat nemůžeme."
"Youngjae, já vím, že ty patříš ke mě a já k tobě."

Slyší ho. Slyší jej doteď jak prosí, ať neodchází a čím déle na to všechno vzpomíná, tím větší cítí tíhu na hrudi. Zmizel tehdy bez rozloučení, viděli se pak jen párkrát, až jednou si ze svých životů odešli úplně. Ještě nějakou dobu věřil, že to všechno pomine, že se Daehyun uklidní, vrátí se a uvědomí si, že se mýlil. Omyl, to on se zmýlil. Od té doby uplynulo už několik let, které kolem něj probleskly jako padající hvězdy. Možná že celý ten čas stále čekal, že se jednou zase objeví nějaká zpráva, ale teď jen sledoval zpoza okna Daeho splněný sen, jehož součástí mohl kdysi být a uvědomujíc si celé té věci ztrácel se teď sám v sobě. O svých přesvědčeních, kterých si byl vždy jist, najednou pochyboval, ale jedno mu bylo přeci jen jasné. Miluje ho a vždycky ho miloval.

Zavřel se do své pracovny a nevyšel po několik dní. Po více jak dvou letech nyní psal jako smyslů zbavený. Všechny myšlenky se rázem měnily v slova a slova v celý příběh. Kouřil jednu cigaretu za druhou a spánek téměř vypustil. Byl odhodlaný to dopsat až do konce. Musel to napsat. Dřív by se děsil sám sebe, nyní odevzdaně přijímal tu skutečnost, jež celou tu dobu zavrhoval. Konečně vše pochopil. Najednou nebylo jasnější odpovědi na všechny ty otázky, nežli to, že on patří k Daemu a Daehyun zase k němu.

Pozoroval Daehyuna jak se směje, vyhazuje děti do výšky a svou manželku objímá kolem boků.
Na tváři mu vysel úsměv. Zahodil cigaretu z okna, které následně zavřel a zachumlal se do roláku. Zatáhl závěs a s milovaným pocitem na hrudi si šel lehnout.

Na tento den vzpomíná opravdu rád. Bylo čerstvé sobotní ráno lehce pod mrakem a slunce vypadalo jako bohyně zahalená v oblačných šatech. Musí přiznat, že jej takto vypucovaného sousedé jistě ještě neviděli. A už ani neuvidí. Cítil se ovšem mnohem sebejistěji a neviděli se přeci tolik let. Zazvonil na zvonek a jen doufal, že nejde v nevhodnou chvíli, nebo něco takového. Když se dveře otevřely, chvíli jen mlčky stál. Jistě vypadal mnohem překvapeněji než on.

"Ahoj, Daehyune."
"Čekal jsem tě tu, Jae."
"V téhle čtvrti se toho moc neutají."
"To bys měl vědět lépe ty."

Musel se usmát, jak mu to popichování zůstalo, a ani Dae to dlouho nevydržel. Objali se jako staří bratři a Jae mu pak předal složku papírů. Popřál jemu i jeho rodině hodně zdraví a štěstí a následně odmítl čaj a pozvání.
"Je mi líto, tuto expedici mám naplánovanou už dávno a opravdu to nepočká."
Smál se jeho vtipu, ale viděl, že i Dae je stejně tak nervozní a zklamaný jako on sám. Přeci jen, měli si toho tolik co říct. Když se s ním tehdy loučil, viděli se naposledy. Alespoň v tomto životě. Asi za čtyři roky Jaemu přišel dopis a v něm jen souhlasná odpověď na jeho věnovaný rukopis. Neví, jak bude vypadat jeho budoucnost, ale už teď ví jistě, že se má na co těšit.

"Takže v příštím životě."

https://www.youtube.com/watch?v=zeCzKJqlG5o ( protože tomu opravdu tak je)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 18. dubna 2017 v 18:01 | Reagovat

Tak tohle bylo famozní. Opět dokonalá povídka na DaeJae. Škoda, že už nepíšeš...

2 Yuki Yuki | Web | 18. dubna 2017 v 18:29 | Reagovat

[1]: :D Děkuju ti, famozní určitě ne, Fascination byla pro mě lepší. Ještě jednou gratulace i tobě!! :)
No.. já totiž nevydržím psát něco vkuse, potřebuju to nárazově a asi jen v tomto rozsahu. A s deadline!! :D Oneshots jsou pro mě mnohem příjemnější :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama